O tom, že je Joel Grind hodně přičinlivým muzikantem, nás dost dobře přesvědčily už předchozí desky TOXIC HOLOCAUST. Jejich tvorba totiž ležela výhradně na bedrech tohoto vzývatele starých kovových časů. Letošní rok však tvoří výjimku ve více než dvanáctileté historii jeho doposud co se týče studiové práce jednočlenného souboru. „Conjure And Command“ je prvním albem skupiny nahraným v plnohodnotné sestavě.

Je to tedy nějakým způsobem na v pořadí čtvrté desce TOXIC HOLOCAUST znát? Dá se říci, že ano. Pozitivní atmosféra se ze studia přenesla i do drážek této nabušené desetiskladbové kolekce. Co se týče nějakého žánrového žonglování, tak tady nelze od tohoto jména očekávat nějaké převratné změny. Joel Grind se už dostatečně etabloval jako persóna spjata s archaickým kytarovým drhnutím, na které je pochopitelně i patřičně hrdý.

Thrash metal, Lemmy anebo ozvěny punkové nespoutanosti ze sedmdesátých let. To vše se v tvorbě této v současnosti trojice mísí značně neurvalým, leč promyšleným způsobem. Jedna rychlá vypalovačka střídá druhou, nezapomíná se ani na nějaké to zvolnění či vydechnutí („Red Winter“, valivá „Red Winter“ anebo „The Liars Are Burning“), aby se pak zase vše vrátilo do zaběhaných kolejí. Tolikrát vyzkoušený vzorec sice neslibuje žádný zážitek z kategorie neobvyklých, nicméně i při hodnocení podobných záležitostí se najde několik důležitých faktorů určujících pro anebo proti.

V první řadě je jedním z nejdůležitějších kritérií, zdali má tato muzika potřebný drive a zdali z ní sála dostatek energie. Zkrátka jestli si posluchač i přestože dávno dopředu ví, že po té krátké vyhrávce příjde další zrychlení anebo že po něm zcela logicky zazní další break, dokáže tyto očekávané momenty naplno užít a říct si, že ono to tam prostě sedí a cokoliv jiného by to jen zkazilo.

U TOXIC HOLOCAUST je v tomto směru vše na svém místě. Oproti minulosti lze navíc hovořit i o údernější produkci a tak nějak celkově o razantnějším vyznění jednotlivých skladeb. Špinavý „motorheadovský“ Grindův vokál přesně zapadá do rámce vymezeného „starozákonním“ zvukem kytar a bicích. Zejména nazvučení škopků se ve snaze navodit dobovou atmosféru povedlo na výbornou. Jejich neuhlazenost je dost výraznou položkou v pozitivním hodnocení „Conjure And Command“.

Dalším potěšujícím faktem je, že nedošlo k efektu přepálením stopáže. Těch 32 minut je tak akorát na to, aby album nezačalo nudit. Takhle zvládne hlavně slušně rozproudit krev a pak zase se stejnou razancí zmizet. Co pak s nahromaděnou energií, je už vysloveně na úvaze každého posluchače.

Nebudem to dál zbytečně natahovat. Berte nebo nechte být je sice značně provařená fráze, ale jestliže ji lze někde s úspěchem použít, tak je to právě tady. Ujíždíte-li na podobných vzpomínkových záležitostech a netrváte za každou cenu na tom, že to musí být jen původní originál, tak s tímhle nelze šlápnout vedle. Ostatní, nechť si zanadávají, že to dočetli až sem a přejdou raději na jiný článek.